Struktura a druhové složení. Dominantu této asociace tvoří volně trsnatá ostřice liščí (Carex vulpina), která se vyznačuje živě až světle zelenými listy obloukovitě prohnutými k zemi. Výška dominanty je zpravidla 80 cm a její pokryvnost 30–70 %. Díky tomu je v nižších vrstvách porostů dostatek světla i prostoru pro byliny menšího vzrůstu. Charakteristický je hlavně výskyt plazivých druhů vlhkých luk (např. Lysimachia nummularia, Potentilla anserina, P. reptans a Ranunculus repens), které často tvoří dominanty nižší vrstvy bylinného patra. S malou pokryvností se objevují i další luční a mokřadní traviny a byliny, např. Alopecurus pratensis, Carex acuta, Eleocharis uniglumis, Galium palustre agg. a Poa trivialis, z nichž některé svým vzrůstem převyšují dominantní ostřici liščí. Asociace patří v rámci svazu Magno-Caricion gracilis mezi druhově bohatší společenstva, v nichž se na ploše 16–25 m² vyskytuje zpravidla 9–15 druhů cévnatých rostlin. Na kontaktu s druhově bohatými loukami nejsou výjimkou ani porosty s více než 25 druhy. Mechové patro obvykle chybí; častěji bývá vyvinuto jen v porostech navazujících na louky svazu Calthion palustris, kde může dosahovat i dosti vysoké pokryvnosti. Tvoří je zpravidla běžné mokřadní mechy, např. Calliergonella cuspidata a Drepanocladus aduncus.
Stanoviště. Caricetum vulpinae osídluje převážně mělké zaplavované sníženiny na nivních loukách, zazemněná mrtvá ramena a tůně, vzácně i okraje menších rybníků a mokré příkopy podél cest. Stanoviště jsou plně osluněná nebo jen mírně zastíněná. Půdy jsou těžké, jílovité, typu glej nebo pseudoglej, slabě kyselé až slabě bazické, středně zásobené živinami, často vápnité a někdy i mírně zasolené (Balátová-Tuláčková 1965, 1966, Oťaheľová et al. in Valachovič 2001: 51–183). Ve srovnání s ostatními společenstvy svazu Magno-Caricion gracilis bývá v půdách s výskytem asociace Caricetum vulpinae velký obsah draslíku a fosforu (Vicherek 1962b, Balátová-Tuláčková 1965); podobné vlastnosti půdy byly zjištěny pouze u asociace Caricetum distichae. Na jaře bývají porosty zaplaveny povodňovou nebo průsakovou podzemní vodou. Na stanovištích mimo říční nivy trvá zaplavení většinou jen krátce, substrát se však i v létě může udržovat zamokřený nebo alespoň vlhký. V zaplavovaných nivách mělká voda v porostech někdy přetrvává i několik týdnů. Poté však substrát hluboce prosychá, přičemž voda klesá až 90 cm pod povrch substrátu, v suchých letech i hlouběji (Balátová-Tuláčková 1968, Oťaheľová et al. in Valachovič 2001: 51–183, Hanáková & Duchoslav 2003b). Délka jednotlivých vlhkostních fází může meziročně i při srovnání různých lokalit v nivách výrazně kolísat. Při dlouhodobém hlubším zaplavení však toto společenstvo ustupuje ve prospěch porostů asociace Caricetum ripariae, případně asociace Glycerietum maximae ze svazu Phragmition australis. Naopak na místech s kratší záplavou na tuto vegetaci navazují vlhké louky, zejména ze svazu Deschampsion cespitosae. Caricetum vulpinae je u nás rozšířeno hlavně v teplých a suchých nížinách a pahorkatinách a v nivách dolních toků řek. Lze je však nalézt i v chladnějších a vlhčích oblastech. Zatím nejvýše položený výskyt byl u nás doložen z Jihlavských vrchů z nadmořské výšky 505 m (Merunková 2006).
Dynamika a management. Většina porostů vznikla přirozeně v pokročilém stadiu zazemňování mělkých vod. Rozsáhlejší porosty se mohly vytvořit i druhotně po vykácení vlhčích typů tvrdých luhů. Na rozdíl od dominantních druhů některých jiných asociací svazu Magno-Caricion gracilis, které vytvářejí porosty v bylinném patře rozvolněných lužních lesů, se Carex vulpina v prosvětlených lesích zpravidla nevyskytuje. Vývoj porostů na odlesněných plochách probíhal pod vlivem seče a pastvy spolu s mokřadními loukami svazu Deschampsion cespitosae, někdy i Calthion palustris, s nimiž se porosty asociace Caricetum vulpinae často vyskytují v mozaice a tvoří plynulé přechody. Převaha lučních druhů nebo ostřic přitom souvisí nejen s vlhkostí stanoviště, ale i s obhospodařováním. Při méně časté seči se šíří Carex vulpina i jiné mokřadní ostřice. Zůstane-li však porost dlouhodobě bez zásahu, podléhá i C. vulpina konkurenci trav vyššího vzrůstu, např. Glyceria maxima nebo Phalaris arundinacea. Vhodným managementem této vegetace je seč s odstraněním posečené biomasy, prováděná jednou za dva až tři roky, v příznivých podmínkách i v delším intervalu. Sukcesním změnám zabraňuje i občasné mechanické narušení drnu, např. povodněmi, pohybem zvěře nebo extenzivní pastvou, které rovněž přispívá k větší druhové bohatosti společenstva.
Variabilita. Podle chemismu substrátu rozeznáváme dvě varianty:
Varianta Potentilla anserina (MCH07a) zahrnuje porosty na bazičtějších, často mírně zasolených a v létě silně vysychavých půdách, převážně v teplých a suchých oblastech. Vyznačuje se výskytem širokého spektra druhů vlhkých narušovaných půd, např. Mentha arvensis, Potentilla anserina, Rorippa sylvestris a Rumex crispus, i druhů eutrofní mokřadní vegetace, zejména Carex vesicaria, Iris pseudacorus a Phalaris arundinacea. Na tyto porosty většinou navazují louky svazu Deschampsion cespitosae.
Varianta Equisetum palustre (MCH07b) je vyčleněna pro porosty na půdách s menším obsahem bazických iontů na trvale zamokřených stanovištích, většinou ve srážkově bohatých oblastech. K diagnostickým druhům patří Epilobium palustre, Equisetum palustre, Filipendula ulmaria, Galium uliginosum, Juncus effusus a Scirpus sylvaticus. Kontaktní vegetací jsou zpravidla různé typy luk svazu Calthion palustris.
Hospodářský význam a ohrožení. V minulosti bylo toto společenstvo jako součást komplexů zaplavovaných luk sečeno na seno nebo extenzivně přepásáno. Větší plochy porostů zřejmě sloužily pro sklizeň steliva. V současnosti nemají tyto porosty žádné hospodářské využití. Jejich význam v krajině spočívá hlavně v ochraně zaplavovaných půd před erozí a v zachycování živin. V druhově bohatších porostech této asociace se v některých oblastech vyskytují silně a kriticky ohrožené druhy rostlin, např. Gratiola officinalis, Juncus atratus a Pulegium vulgare (Holub & Procházka 2000). V úrodných zemědělských oblastech byly velké plochy této vegetace rozorány (Hanáková & Duchoslav 2003b), v současnosti jsou ohroženy hlavně absencí obhospodařování, místy i šířením invazních druhů, např. Aster novi-belgii s. l.