Struktura a druhové složení. Asociace zahrnuje plně zapojené i rozvolněné vícepatrové porosty s převahou travin a vzácněji i širokolistých bylin. Dosahují zpravidla výšky 40–80 cm, vzácněji až 150 cm. Vyšší bylinné patro bývá většinou tvořeno volně trsnatými nebo klonálními druhy, jako jsou psárka luční (Alopecurus pratensis), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa) a ostřice štíhlá a liščí (Carex acuta, C. vulpina). Do porostu těchto druhů proniká díky jejich růstové formě dostatek světla, a proto zde bývají dobře vyvinuty i nižší vrstvy. Střední část porostu vyplňují druhy se vzpřímenými či vystoupavými lodyhami nebo trsy čárkovitých listů, např. Allium angulosum, Eleocharis uniglumis, Gratiola officinalis, Inula britannica a Trifolium hybridum, z trav je s vyšší pokryvností zastoupena Deschampsia cespitosa. Druhy s plazivými lodyhami nebo nekvetoucími výběžky, např. Lysimachia nummularia, Potentilla reptans, Pulegium vulgare a Ranunculus repens, tvoří nižší bylinné patro, které často dosahuje nejvyšší pokryvnosti. To je patrné zvláště po seči, kdy vegetace získává vzhled ruderálních trávníků vlhkých narušovaných míst. Na obnažených ploškách, vzniklých po delší záplavě nebo po narušení zvěří, se místy objevují jednoleté vlhkomilné druhy, např. Cardamine parviflora, Chenopodium polyspermum, Gnaphalium uliginosum a Plantago uliginosa. Počet druhů cévnatých rostlin na plochách 16–25 m² se pohybuje v rozmezí 25–40. Mechové patro bývá vyvinuto v různé míře a může i chybět. Tvoří je zpravidla jediný druh, Leptodictyum riparium.
Stanoviště. Tato vegetace se vyskytuje v nivách podél dolních toků řek, kde osídluje mělké terénní sníženiny a ploché části reliéfu se zhoršeným odtokem vody. Mělká záplava v takových porostech trvá zpravidla od března nebo dubna do května až června, někdy i déle. V kontinentálním klimatu jihomoravských nížin však během horkého a suchého léta půda na povrchu silně vysychá. Průměrné roční teploty se zde pohybují kolem 9,5 °C a roční srážkové úhrny kolem 550 mm. Porosty asociace Lathyro-Gratioletum se vyvíjejí na těžkých jílovitých a mírně zasolených půdách typu glej (Vicherek 1962b).
Dynamika a management. Louky asociace Lathyro-Gratioletum se vyvinuly v nivách na původních stanovištích panonských tvrdých luhů. Mnoho druhů kontinentálních luk se vyskytuje rovněž v podrostu rozvolněných jasanových lesů nebo v lesních lemech. Druhy, které často rostou v ruderálních trávnících, mohly v minulosti přežívat na shromaždištích zvěře nebo březích řek. Patří k nim např. Gratiola officinalis, Lysimachia nummularia, Pulegium vulgare, Ranunculus repens a Trifolium hybridum. Asociace Lathyro-Gratioletum představuje nejvlhkomilnější společenstvo svazu Deschampsion cespitosae. Navazuje na porosty vysokých ostřic a s ubývající vlhkostí přechází v asociaci Cnidio dubii-Deschampsietum cespitosae nebo Scutellario hastifoliae-Veronicetum longifoliae (Balátová-Tuláčková 1968). Tato změna se projevuje v prostorové zonaci vegetace i v čase. Kolísání vlhkosti v jednotlivých letech se odráží v celkovém druhovém složení a hlavně ve střídání dominant. Dřívější pravidelné záplavy byly značně omezeny regulacemi vodních toků a dnes jsou v dolním Podyjí nahrazeny umělým zaplavováním. Četnost záplav má vliv i na termín a frekvenci seče. Časná nebo naopak příliš pozdní seč ještě více prohlubuje změny druhového složení. Louky byly v minulosti pravidelně sečeny převážně jako součást rozsáhlejších lučních celků s plošně převládajícími porosty asociace Cnidio dubii-Deschampsietum cespitosae. Rozlehlejší porosty asociace Lathyro-Gratioletum byly pravděpodobně sečeny méně často než sušší typy kontinentálních aluviálních luk, které nebývají tak dlouho zaplaveny a fenologického optima dosahují dříve. Při ochranářském obhospodařování je optimální jedna seč ročně, prováděná ihned jakmile vlhkostní poměry dovolí vjezd mechanizace. V porostech, kde nehrozí šíření invazních druhů, stačí seč jednou za dva roky, ponechání ladem však vede k rychlému šíření a převládnutí neofytů, zejména Aster novi-belgii s. l., nebo domácích konkurenčně silných druhů, jako je Phalaris arundinacea.
Variabilita. Lze rozlišit dvě varianty, které se liší polohou v terénu a vlhkostí stanoviště:
Varianta Eleocharis uniglumis (TDE03a) se vyskytuje v prohlubních, které bývají zaplaveny vodou do konce května až začátku června, v některých letech i déle. V červenci až srpnu však půda, stejně jako u ostatních typů zaplavovaných luk, hluboce vysychá. V porostech se s větší pokryvností uplatňuje Carex vulpina nebo Eleocharis uniglumis. Charakteristický je výskyt druhů mokrých narušovaných trávníků, jako jsou Pulegium vulgare, Rumex crispus a Trifolium hybridum, a některých druhů mokřadních, zvláště Alisma plantago-aquatica a Sium latifolium.
Varianta Allium angulosum (TDE03b) osídluje ploché části niv, které jsou však zamokřeny déle než stanoviště asociace Cnidio dubii-Deschampsietum cespitosae. Častou dominantou je Alopecurus pratensis. K charakteristickým druhům patří Allium angulosum, Carex praecox, Leontodon autumnalis a Senecio erraticus. Oproti variantě Eleocharis uniglumis se zde vyskytuje skupina mezofilních lučních druhů, např. Cnidium dubium, Lathyrus pratensis, Sanguisorba officinalis a Serratula tinctoria, naopak chybějí druhy mokřadní.
Hospodářský význam a ohrožení. Aluviální louky měly v minulosti velký význam jako zdroj kvalitní píce. Poskytovaly hlavně seno, příležitostně sloužily i jako pastviny pro ovce, koně a hovězí dobytek (Šumberová et al. 2004). Porosty asociace Lathyro-Gratioletum s dominantními šáchorovitými jsou však oproti zaplavovaným loukám s převahou trav Alopecurus pratensis nebo Poa pratensis s. l. málo hodnotné a patrně skýtaly hlavně stelivo. V současnosti jsou částečně sečeny, získaná biomasa však nemá žádné využití a většinou se spaluje. Část luk je udržována pro pastvu zvěře, další plochy leží ladem, jsou zalesňovány nebo rozorávány.