Struktura a druhové složení. Asociace zahrnuje druhově bohaté luční porosty s převahou travin a vysokým podílem širokolistých bylin. V porostech zpravidla nebývají výrazné dominanty, větší pokryvnosti však místy dosahuje psárka luční (Alopecurus pratensis), ostřice časná (Carex praecox), anebo při mírné degradaci porostů kostřava luční (Festuca pratensis). V závislosti na dominantě dosahují porosty v době optima v květnu a červnu výšky 50–150 cm. Porosty s převahou psárky mají před první sečí jednotvárný vzhled, neboť kromě dominanty se uplatňuje pouze omezený počet vzrůstově vyšších bylin, hlavně Lychnis flos-cuculi, Ranunculus acris a Sanguisorba officinalis. Na první pohled tyto porosty připomínají asociaci Poo trivialis-Alopecuretum pratensis, neboť většina diagnostických druhů asociace Cnidio-Deschampsietum osídluje nižší bylinná patra. Patří k nim například druhy kontinentálního rozšíření Scutellaria hastifolia a Viola pumila. V porostech s dominantami nízkého vzrůstu utvářejí před první sečí nápadný barevný aspekt Cardamine matthioli a Taraxacum sect. Ruderalia, na sušších místech Veronica chamaedrys. Po první seči je nápadné zastoupení plazivých a poléhavých druhů, např. Lysimachia nummularia a Potentilla reptans, a druhů kvetoucích koncem léta a na podzim, např. Colchicum autumnale. Mnoho druhů je v porostech zastoupeno sice pravidelně, ale jen malým počtem sterilních jedinců: je to zvláště Cerastium holosteoides subsp. triviale, Ranunculus auricomus agg., často i Cnidium dubium. V jarním aspektu se místy na rozvolněných ploškách uplatňují terofyty, zejména Cerastium dubium, Myosotis ramosissima a Veronica arvensis. Jde o druhově nejbohatší louky svazu Deschampsion cespitosae zpravidla s 30–45 druhy cévnatých rostlin na ploše 16–25 m². Mechové patro bývá vyvinuto slabě.
Stanoviště. Porosty asociace Cnidio-Deschampsietum jsou vázány na široké nivy velkých řek, u nás na jejich dolní toky v oblastech se suchým a teplým, kontinentálním typem klimatu. Jde o oblasti s průměrnými ročními teplotami kolem 9,5 °C a ročními srážkovými úhrny kolem 550 mm. Osídlují ploché části niv a nepatrné vyvýšeniny, tedy místa, která v nivách zaujímají největší rozlohu. V přirozených nivách je tato vegetace každoročně zaplavována, hlavně při jarním tání. Záplava trvá zpravidla několik dní, vlhkostní poměry jednotlivých porostů se ovšem liší podle konkrétní polohy v terénu a povětrnostní situace v daném roce. V místech s vysokou hladinou podzemní vody se zamokření udržuje i po opadu záplavy a přesahuje do počátku vegetačního období. Vyvýšená místa bývají naopak zaplavena jen při silnějších povodních (Balátová-Tuláčková 1968, Vicherek et al. 2000). Společenstvo se vyvíjí na těžkých hlinitých až jílovitých fluvizemích, které v létě silně vysychají. Podzemní voda nezřídka klesá až 3 m pod povrch půdy.
Dynamika a management. Louky asociace Cnidio-Deschampsietum představují náhradní společenstvo panonských tvrdých luhů s Fraxinus angustifolia. V období před odlesněním říčních niv luční druhy pravděpodobně přežívaly v lesích, které mohly mít v území s hojným výskytem větších býložravců parkovitý charakter. Ve vlhkostní řadě tato vegetace navazuje na asociaci Lathyro palustris-Gratioletum officinalis a na výraznějších terénních vyvýšeninách, tzv. hrúdech, přechází v suché trávníky svazu Koelerio-Phleion phleoidis. Většina diagnostických druhů asociace Cnidio-Deschampsietum má širší vlhkostní amplitudu a přesahuje i do kontaktních společenstev. V období před vznikem pravidelných záplav na dolních tocích řek byly tyto druhy pravděpodobně součástí mezofilní až mírně suché travinné vegetace. Pro udržení luk asociace Cnidio-Deschampsietum je důležité střídání jarních záplav a letního vyschnutí půdy a pravidelná seč. V minulosti byly tyto louky jednosečné až dvousečné. V současné době se sečou spíše z důvodu ochrany biodiverzity, obvykle pouze jednou ročně a v některých případech se nedaří dodržet ani tuto frekvenci. Na nesečených místech se šíří konkurenčně silné druhy a neofyty, např. Aster novi-belgii s. l., Calamagrostis epigejos, Cirsium arvense a Phalaris arundinacea. Přispívá k tomu i ponechání posečené biomasy na ploše. Při dlouhodobějším ponechání ladem porosty přecházejí v druhově chudší společenstvo nesečených vysokobylinných lemů asociace Scutellario hastifoliae-Veronicetum longifoliae. Mnohé druhy mohou v nesečené louce přežívat dlouhou dobu, takže obnova seče často již po několika letech vede k obnově druhově bohaté travinné vegetace. Rekonstrukce druhově bohatých luk je dokonce možná i na orné půdě (Šeffer & Stanová 1999). Pro zachování těchto luk jsou však nezbytné pravidelné záplavy, v současnosti vesměs zajišťované uměle soustavou kanálů (Vicherek et al. 2000).
Variabilita. Podle umístění v terénu se jednotlivé porosty poněkud liší zastoupením vlhkomilných lučních druhů a druhů suchých trávníků, které se šíří z písčitých vyvýšenin v nivě. K druhům indikujícím vlhčí stanoviště patří např. Cardamine matthioli, Gratiola officinalis, Ranunculus repens a Trifolium hybridum, sušší typy těchto luk se vyznačují výskytem druhů Anthoxanthum odoratum, Festuca rupicola, Filipendula vulgaris, Rumex acetosa, Trifolium pratense a Viola hirta.
Hospodářský význam a ohrožení. V minulosti představovaly louky asociace Cnidio-Deschampsietum zdroj velmi hodnotné píce pro dobytek. V současnosti se větší část sena spaluje. Seč luk je nerentabilní a na některých místech se od ní upustilo; někdy je paradoxně nežádoucí kvůli ochraně jiných složek biotopu, hlavně mokřadního ptactva a ryb, jež se na zaplavovaných loukách rozmnožují. Další nebezpečí představuje zalesňování luk, jejich rozorávání, narušování při manipulaci se dřevem a umělé dlouhodobé zadržování vody na loukách.